Na Ganyméd a Titan, i já letěl tam aneb actIv8 po prajzku - část I.
Od 18.7. do 20.7.2008 proběhlo na Velehradě setkání české a slovenské mládeže pod názvem actIv8. Proč právě na Velehradě, takové malé a nevýznamné vesničce? Význam tohoto místa sahá až do ranného středověku, kdy zde sídlili moravští panovníci a má se za to, že odtud šířili své učení Cyril a Metoděj. Z dalších dějin jenom zkráceně - byl zde postaven první cysterciácký klášter na Moravě, později se zde usídlili jezuité, kteří byli ještě později vyhnáni komunisty. A v roce 1990 se tady přijel podívat papež Jan Pavel II., který o Velehradu prohlásil, že je to "most mezi východem a západem". Opsáno z Activitcy.
My animáci hlučínského děkanátu jsme připravili na Velehrad cestu kolmo. Naše putování začlo už v úterý srazem před kostelem sv. Jana Křtitele v Hlučíně, kde jsme se seznámili, naložili, zaadorovali, rozdělili a vyrazili. Sešlo se nás 9a20 jezdců, dva ve vozech, z nichž jeden jsem byl já a druhý byl pan otec Tomáš (včil už) z Kravař, a zbytek na kolech. Počasí nám přálo, ani vedro ani liják, prostě tak akorát na kolo. Prvním společným cílem byla fara v Odrách. Cyklisti měli ještě první zastávku v Jistebníku, kde jsem na ně uplně náhodou narazil, když jsem bloudil a hledal směrovku na Studénku a musel jsem zastavit u mapy a shodou okolností to byla mapa, která byla ani ne 500m od místa srazu naších kolistů (že to bylo na nádraží jsem netušil:D).Po zbytek cesty jsem se už lepil na zadní nárazník otci Tomášovi, tak už to šlo samo. V Odrách jsme všechnu bagáž vyložili a jali se připravovat večeři, jenž měl tvořit bramborový guláš s chlebem. Po nachystání hrnců a všech potřebných věcí nastala první krušná chvíle, sic ani jeden jsme nevěděli, jak se takový bramborový guláš vlastně děla. Zeptali jsme se tedy místního pana faráře (nebo kdo to byl), jestli by nám neporadil a on na to, že v knihovně je kuchařka, že pro ní zajde. Po pěti minutách bouchly dveře a já se okamžitě natahoval pro onu kuchařům-amatérům posvátnou knihu, když tu náhle jsem se zasekl při pohledu na slečnu s prázdnýma rukama stojící ve dveřích. První moje myšlenka byla, že se jde zeptat jakou kuchařku to chceme a tak ze mě okamžitě vypadlo: "Vy jste knihovnice?" Slečna (možná spíš už paní) zůstala chvíli zaskočeně zírat s pozvednutým obočím a po chvilce odpověděla, že je kuchařka. V tu chíli jsem pochopil, co otec myslel "kuchařkou z knihovny". A tak jsme dali našich šest rukou dohromady a obsah hrnce pomalu začínal vypadat, jako guláš. Jediné co tomu stále chybělo, byla gulášová chuť. Po(u)žili jsme všelijaké koření, až to konečně začaloi chutnat jako guláš, jenž si všichni nemohli vynachválit. Inu, jsem na sebe právem hrd :D Po večeři přišel čas her a po čase hraní přišel čas modlitby. Troche jsme zabékali, troche rozjímali nad ctností vírou, troche pořikali a pak hurá stavět stany, aby bylo kde spát. Moc jsme jich stejně nepostavili, bo větší polovina spala vevnitř na faře.
Ráno, kdy mě po pětkrát zaklapnutém budíku přišla budit šéfová Maruška, jsem se cítil jako by se přese mě přehnalo stádo divokých koní, neb zemina na oderské farní zahradě, kde jsme zakotvili naše stany, byla jako himaláje v malém. Po snídani jsme rozběhli první část hry na bližší seznámení celé party. Hra spočívala v tom, že každý dostal dva papíry, na které odpověděl vždy na dvě otázky, poté byly papíry označeny A a B, očíslovány a autorům sděleny čísla tak, aby nikdo nevěděl, jaké má kdo číslo a nakonec si každý opět vybral dva papíry, jeden A a jeden B a tak, aby neměli stejná čísla a ani svoje číslo. Úkolem pak bylo zjistit, kdo se skrývá pod vylosovaným číslem a to podle odpovědí na dané otázky. Čas na to byl do oběda. Před odjezdem jsme ještě trošku vytjúnili kola a dali hobla Zuzce, která slavila patnáctiny. Kolisti odjeli a já s otcem Tomášem jsme se dali do úklidu fary a nakládání batohů. Ovšem už jsme měli pouze dvě auta a tak přišly na řadu naše logistické schopnosti. A docela úspěšně :D Být jedno auto kombík, tak to naložíme mrknutím oka. Leč kombíka jsme neměli a tak musel otec do Fryštáku na otočku. Já jsem se vydal cestou do Hranic na nákup oběda, který byl naplánován v Teplicích nad Bečvou. Proklaté to město :D Na cestě z Hranic hledejte pouze směrovky na lázně, na samotné Teplice totiž žádnou neuvidíte. Když jsem konečně do Teplic dorazil, nastala ta horší část a to najít naše cyklisty. A tak jsem volal já, volali oni, volal já, volal já a tak asi ještě pětkrát. Projezdil jsem Teplice křížem krážem a pořád jsme nebyli schopni se najít. Za zmínku stojí jejich naprosto blbé retardéry, které jsou ze zamkovky a jsou po cestě v kopcu a hlavně - NEOZNAČENÉ. Když jsem fičel z toho kopce dolů, zhruba sedmdesátkou, jeden takový retarďák jsem přehlédnul. Pro ty méně představivé, kteří ještě nevidí, co se záhy stalo, řeknu asi tolik, že za tenhle kousek by se nemusel stydět ani Hollywood ve filmu Rychle a zběsile. Protože to bylo obojí :D Po zapískání gum signalizujících dopad zpět na všechny čtyři, se okamžitě začaly všechny spacáky, karimatky, chleby, rohlíky, prostě všechno, co nebylo nějakým způsobem zaklíněné, tlačit vlivem zákona setrvačnosti dopředu. Horor! Po několika dalších pokusech jako sraz na mostě, jeď po proudu řeky, či co je okolo vás za záchytný bod jsme se konečně našli. Pár lidí to čekání už nevydrželo a šli si dát oběd do restaurace. Neví, o co přišli :D Po obědě byla další plánovaná zastávka v Bystřici pod Hostýnem, na kterou ani nevím, jestli jsem měl v plánu dojet, leč jsem byl přinucen dvojitou cyklonehodou. Marušce Duciucové ruplo v koleně a Čičakovi ruplo v bedajli. Musel jsem nejdřív do Fryštáku vyložit věci, abych moh naložit cokoliv jiného. A protože Opatovice (tam, kde zůstal stát Čičak) byly docela daleko, musel jsem po cestě do Fryštáku porušit i pár dopravních předpisů (teď jenom doufám, že nepříjde domu fotka :D) S fryštáckým pan farářem jsem rychle všechno vyložil a spěchajíc zpět do terénu, jsem si zapomněl v nabíječce mobil. Naštěstí jsem měl v kapse druhý, leč pouze s číslem mojí sestry, kterážto se naší velocipedové velevýpravy neúčastnila. Inu což, potřeboval jsem se někomu nutně dovolat a tak jsem začal shánět po segře čísla, až jsem nakonec sehanl. Ale že to stálo peněz :D V Opatovicích jsme naložili kolo a jeli obratem rychle zpět do Bystřice, kde už všichni čekali a kde Čičak střídal Marušku. Skočil jsem ještě nakoupit maso na večer a pak vypuklo druhé kolo naší seznamovací hry, kdy jsme nyní měli říct, kdo se skrýva pod námi vylosovanými čísly. A samozřejmě přečíst jeho odpovědi. Pak už přišel na řadu odjezd směr Fryšták, já jsem naložil Marušku a kolo a taky jsme fičeli. Přifičeli jsme na faru a okamžitě se dali do přípravy večeře. Na jídelníčku bylo rizoto. Otec Tomáš, jenž už chvíli na faře byl, už pomalu začal. Já jsem se dál do krájení cibule ale to vám řeknu, cibule z Hypernovy jsou fakt kvalitní, brečeli jsme z toho všichni :D Další krušná chvilka přípravy večeře byly tentokráte hrnce. Sic udělat ve dvou malých (ne zas úplně malých...) rizoto pro třicet lidí je docela kumšt. Výsledek však byl naprosto výtečný. Večeřelo se na dvě kola, do každého jeden hrnec, leč na to, jak to bylo výborné, toho bylo fakt málo. Na vydatnosti večeře pak přidal chleba s co-dům-dal. Po večeři jsme zahájili další večer plný her. Tentokráte venku. Po hrách 'Bomba a štít' a 'Uzel' si našla svůj čas hra 'Kresli co vidíš u souseda'. Myslím, že název vypovída za vše. Prostě jeden začíná kreslit a člověk napravo od něho začíná na svůj papír kreslit co vidí vlevo. A ten napravo od toho napravo kreslí zase to, co vidí u toho nalevo. Až budu mít víc času, tak tady přidám výsledné kresby, ty fakt stojí za to :D Potom přišla chvilka ztišení, zamyšleníčko nad druhou ctností, čili nadějí, opět jsme pobékali a šli stavět (někteří hledat) přístřeší. Tentokrát venku spalo jenom pár lidí. Ani počasí tomu moc nepřálo. A ze tří odhodlanců, co šli spát pod širák, se v noci dva vrátili, bo začlo pršet. Třetí to zaspal pod stromem.
Čtvrteční ráno nevypadalo moc pěkně. Poprchávalo a bylo trochu chladno. Ve Fryštáku mě překvapili Jednotové paní prodavačky, které byly nezvykle a nadmíru ochotné, když jsem řek, že bych rád 80 rohlíku i s přepravkou. Připravili jsme snídani, pořikali a pořádně se najedli na závěrečný úsek. Protože se docela hodně rozpršelo, odjezd jsme trochu odložili a vzniklou časovou ďuru jsme vyplnili povídáním o všem možném i nemožném. Okolo jedenácti se počasí mírně umoudřilo a tak jsme nečekali a co nejrychleji vyrazili. K překvapení všech, co si nechali viset helmu na řidítkách, ji měli plnou vody. Eh...to se vlastně říct nedá, sic helmy jsou ďuravé :D Nu což. Urychleně se odjelo a já s otcem jsme se dali opět do úklidu fary, přípravy oběda, jenž spočívala v naházení všeho zbylého jídla do tesco-tašek a potom nakládání batohů. Pár jsme jich tam opět museli nechat. Poté jsme s otcem naplánovali trasu do Otrokovic po hlavních tazích, kteroužto jsme měli zvládnout ani ne za 20min. Shodli jsme se, že než se drkotat přes dědinky (kudma mimochodem jeli ostatní), tak to radší po rychlostní silnici. Jenomže ejhle. Ve Zlíně dělají novou cestu. Takže z původních dvaceti minut se nám to protáhlo asi na hodinu v zácpě. Nohy mě bolely víc jak cyklisty. Spojka, plyn, brzda, spojka a takhle pořád dokola. Leč jsme dorazili do Otrokovic pořád dřív, než poslední skupinka. Po svačině představující oběd, se mírně rozpršelo a i proti mnoha protestům, jsme se rozhodli zahrát hru "Víra, naděje, láska", kdy se hráči ptají různých lidí, co pro ně tyto tři slova znamenají. Někteří se chytře postavili do vchodu supermarketu, takže měli o lidi i o počasí postaráno, jiní to šli zkusit na zastávku a zbytek se rozlezl po městě. Kvůli deště se udělalo jenom kratší vyhodnocení odpovědí a postřehů a jelo se dál. Naše poslední zastávka byla Staré Město, já s otcem kvůli koupení lístku na kolo na vlak na zpáteční cestu, ostatní aby se dali dohromady a dojeli jako jedna banda. Já s otcem jsme tedy koupili lístky a pak už mířili přímo na Velehrad. Protože jsme dojeli brzo, šli jsme obhlédnout, kde co je a pozjišťovat co a jak. A protože jsme pořád měli moc času, šel jsem otcovi pomoct odnést knížky pro tamější řeholní sestry, které nás na oplátku pohostily výtečnýma buchtama. Když všichni konečně dorazily, vyložili jsme kopu batohů z aut a já jsem se vracel zpět do Fryštáku pro zbytek batohů. Na cestu jsem si sebou vzal Vendy, neb už po cestě na Velehrad jsem usínal, tak jsem potřeboval někoho, kdo by na mě po cestě mluvil. Vendy dostala výtečný nápad, že bychom se mohli ve Fryštáku osprchovat, když už tam budeme. Od otce z Fryštáku jsme měli klíč od fary, takže jsme přijeli, naložili batohy a šli směrem ke sprchám, kde se muselo jít ještě přes jídelnu a kuchyň. K našemu překvapení jsme vešli s ručníky na ramenou a šampóny v ruce do úplně plné jídelny lidí, s čímž jsme celkem nepočítali. Vypravil jsem ze sebe, že si jenom skočíme do sprchy a zase fičíme dál. Sice jsem se nedíval, jak jsem rychle vystartoval do sprchy, ale ty zaražené a udivené pohledy jste mohli přímo cítít :D Když jsem vylez ze sprchy, dal jsem se s jídelníky do řeči zatímco jsem čekal na Vendy. Byli to ostraváci, od Těšína a tak a taky jeli na kole a "střídali" nás tam. Po zpáteční cestě jsem nechal kousek řídit Vendy a na to, že auto sama ještě neřídila, jsem docela koukal, když se ručička tachometru vyšplhala na padesátku (a to že nepozná levou od pravé byl pouze vtip, koneckonců jsme taky jeli pořád po rovince :D). Sic jsme později minuli odbočku na Uherské Hradiště (no minuli, my jsme právě odbočili, leč cesta vedla rovně), docela jsme zabloudili a situaci zachránila až Vendy, která šla zjistit cestu ke kamioňákům. Dorazili jsme okolo desáté hodiny a rychle vybalili, neb nás nevrlý pořadatel neustále vyhazoval z našeho místa parkování. Po vyložení jsem šel auto přeparkovat na nejbližší volné místo na ulici a spěchal zpátky za ostatníma. Po cestě jsem ještě potřeboval složit moje věci ve stanu, avšak to se ukázalo jako docela problém, protože už byla tma a já akorát věděl, že stan stojí v sektoru 48C...
Red Dwarf forever:)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.